Ve svém putování po Norsku za lišejníky jsem se díky paní Verunce Hrabcové z Tønsbergu dostala až takzvaně do zákulisí toho, co jsem už před mnoha lety četla v knihách W.-D. Storla: k praktickému vyzkoušení toho, co se česky jmenuje veřejná přístupnost krajiny, ve švédštině allemansrätten, anglicky freedom to road a v norštině allemannsretten.
My v České republice (a obecně v zemích bývalého východního bloku) tento termín příliš nepoužíváme, neboť většina veřejných lesních a přírodních prostor nebyla ve 20. století v soukromých rukou – i to se ovšem postupně mění.
Co je tedy Allemansrät?
Toto pravidlo zakládá každému pěšímu právo na volný průchod přes veškeré pozemky, které nejsou z tohoto práva vyloučeny, a tedy v Norsku například tam, kde na mořském pobřeží probíhají soukromé pozemky, mají pěší a cyklisté nárok na určitou část tohoto pozemku vkročit – aniž by je majitel mohl z pozemku vyhnat.
Rozšíření termínu lze vztáhnout na to, že pokud se například nacházíte někde v lese, můžete si z tohoto lesa využít to, co nezbytně potřebujete k pobytu v něm – plody, houby, rostliny, živočichy apod.
Proč je dobré vědět, co je Allemansrät?
Výše uvedené vysvětlení je však neúplné. Každá země má totiž vlastní pravidla, příkazy, zákazy a povolení toho, co lze a co ne. Za jejich porušení mohou hrozit vysoké pokuty. Tudíž vřele doporučuji se při cestě do „divočiny“ kterékoli cizí země důkladně informovat, co můžete a co ne. Někde nesmíte dokonce ani odnášet byliny na nasušení…